Kdyby mi někdo v minulosti řekl, že si užiju operaci a budu na ni a pana doktora s láskou vzpomínat, tak mu řeknu že je na hlavu. Jenže ono to tak je. Operaci křečových žil jsem odkládala mnoho let, až to došlo do fáze, že se doktor divil, že ještě chodím. On nevěděl, že mám RUŠku a ideální vztah s žílama, akorát já jsem tak moc chtěla, aby se to obešlo bez operace, až jsem na ni musela jít.
Vtipné momenty:
“Sestřičko, informujte pacientku o průběhu….”
“Já nejsem pacientka, já jsem zdravá, mám akorát ty křečáky.”
“Hmm, vypadá to, že mám samé pacienty a vás.” :-))))
Během tříhodinové operace jsme si s panem doktorem povídali a on si najednou vzdychl. Já na to: “už vás to nebaví?” “To víte, už tahám třetí metr žil…” :-))))
Dostala jsem léky na silnou bolest – dovoleno jsem měla čtyři na den, podle potřeby. Vzala jsem si jeden a měla jsem halucinace, úzkosti, fakt divné stavy, do toho mi malý synovec pouštěl mluvenou pohádku O perníkové chaloupce… Obratem jsem přešla na homeopatika :-)))
Třetí den po zákroku – kontrola – poprvé jsem viděla svoje nožky, černé, modré a červené podlitiny, zelená a oranžová dezinfekce, hrůza a děs. Na můj tázavý pohled “co to do pr..le je?!?!” mi pan doktor klidně odpověděl: “velikonoční úprava” :-))))
První dny doma byly krušné, děti měly poznámky typu: “mami nestůj a pojď”, “napravo nás předbíhá šnek” a podobně :-)))
Asi hned tak nezapomenu pohledy důchodců, když jsem si na zastávce u Kauflandu sedla na lavičku mezi jejich přeplněné tašky, “taková mladá a nepostojí” :-))
Kontrola po měsíci, sestra vybírá kartičky pojišťoven, sedím u dveří do ordinace a slyším: “pane doktore, je tu ta vaše oblíbená pacientka”.
Dneska je to 5 týdnů od zákroku, už mám dovolenou normální zátěž. Včera jsem byla poprvé na horách, ušla jsem 11 kilometrů a nohy dobré, jen normálně unavené. Když si vzpomenu na pana doktora, musím se usmívat. Je to správný člověk na správném místě.
