Himaláje byly můj velký sen, miluju hory, treky, testování svých hranic, miluju přírodu a poznávání jiných kultur. Chtěla jsem na vlastní oči vidět nejvyšší hory světa a hlavně Annapurny, o kterých jsem kdysi dávno četla v časopise. V nabídce byl trek v NP Langtang s návštěva NP Chitwan, kde žijí nosorožci, tak jsem si řekla proč ne. Annapurny to sice nejsou, ale pořád to jsou Himaláje 😉
V Nepálu jsem nikdy předtím nebyla, věděla jsem, že je to jedna z nejchudších zemí světa. Překvapilo mě, jak milí, pohodoví a tolerantní lidé tam žijí. Nepálci jsou pyšní na svou zemi, která je nejstrmější na světě. Když jsem si jeden den na treku vzdychla, že buď jdeme skoro kolmo nahoru anebo kolmo dolů, tak mi Indra, náš nepálský průvodce s klidem jemu vlastním řekl: “Co chceš, vždyť jsme v horách” 😉
Když jsme v hlavním městě vyřídili všechna povolení, prohlídli si památky a nadýchali se trochu prachu, tak jsme se vydali linkovým autobusem na začátek treku. Průměrná rychlost je 20 km/h, skáče to, kodrcá to, cesty jsou samá díra, občas přes cestu tečou řeky nebo se někde zřítí kus svahu nebo jejda, kus cesty úplně chybí. Fascinující je klid Nepálců a co všechno jejich autobusy a auta vydrží. Připadali jsme si jako sardinky v konzervě, protože Nepálci jsou menší a drobnější než my a autobusy jsou stavěny na jejich velikost. Řidiči na sebe neustále troubí, vůbec mi to neladilo k jejich povaze, ale ono to není tak, že troubí, aby druhému řekli: “Vole, uhni!”, ale říkají: “Pozor, jedu.” Vstřícnost a ohleduplnost byla všudypřítomná i v dopravě.
Náš trek jsme začali v Syabru Besi a už jsme jen šli, jedli, šli, pili, šli, spali a šli. Některé dny to bylo okolo 10 km, jiné dny to bylo 25 km, záleželo na převýšení, někdy jsme nastoupali 2000 výškových metrů a 800 sklesali, někdy jsme nastoupali míň, ale zase jsme už byli vysoko… Ve výšce 3 tis. m n. m. se už u některých začala projevovat výšková nemoc, někdo zvracel, někdo měl průjem, někoho bolela hlava, někdo nebyl schopný vstát z postele, někomu se špatně dýchalo… Projevů má “altitude sickness” mnoho a nejnáročnější je na psychiku. Podle mě, podle toho co jsem viděla je jedno, jestli jsi mladý nebo starý, tlustý nebo tenký, pokud tvoje tělo usoudí, že výš nepůjdeš a ty to tlačíš na sílu, tak ti dá pořádnou ťafku. Pokud se s ním “domluvíš” a respektuješ jeho potřeby, tak jdeš dál.
V horách jsme byli ubytování v hotelech (hotel je všechno od boudy z laťek po luxusní budovu), kde jsme spali ve vlastních spacácích, protože postele se povlíkají na začátku sezóny… a druhá věc, v pokojích se netopí a občas v noci mrzne, tak je dobré mít teplý spacák. Topilo se jen v jídelně, dokud se večeřelo, když už domácí chtěli, aby hosté šli spát (protože dřevo je vzácné a drahé), tak buď přestali topit anebo přiložili yačí hovna. Na vlastní kůži jsem zažila co znamená “smrádeček a teploučko”.
Jedli jsme jako Nepálci, když byl velký hlad, tak to bylo nepálské národní jídlo “dal bhát” (rýže, čočka, kari a pickles), protože dal bhátu si člověk může přidávat do doby dokud nemá dost nebo dokud nepraskne 😉 Ostatní jídla se nepřidávala. Mohli jsme si dát “chow mei” (smažené nudle) nebo “mo mo” (plněné taštičky) anebo polívku. Polívek bylo několik druhů a vždy měli jednu uvařenou a té dali ten název, který si turista objednal 😀 Když jsme byli vysoko a na zahrádkách rostlo jen zelí, tak kari bylo ze zelí, momáci byli plnění zelím, nudle byly namíchané se zelím a v polévce nebyla mrkev, ale zelí 😀 Ber nebo nech být, někteří brblali nebo se jim nelíbilo, že jídlo bylo pálivé (všechno bylo pálivé), ale stačilo vynechat jedno jídlo a hle už všem chutnalo 😉
Bylo nás sedm účastníků zájezdu, poprvé jsme se potkali na letišti, nejmladší studentce bylo 21 let a nejstaršímu auditorovi 59 let. V běžném životě by se taková různorodá parta lidí nepotkala. Staral se o nás český průvodce Patrik, se kterým jsme všechno domlouvali a pak nepálský průvodce Indra, který zná Himaláje jako své boty a už druhý den jsem mu říkala, že je naše “máma”. Krásně se o nás staral a řešil vše co jsme nebyli schopni vykomunikovat sami, protože nepálsky neumíme a Nepálců, co uměli rozumně anglicky bylo jako šafránu. Během treku se k nám přidal nosič Karma, fakt borec, malý statný, silný, sympatický chlap. Dva kluci měli problém unést své batohy, tak jim je nesl. Pak ho vystřídal jeho syn, kterému jsme říkali Chrchel. Nepálci nesmrkají, ale odplivávají, ale Chrchel, ten chlustal pořád, člověk měl strach kolem něho projít, aby mu neoznačkoval pohorky 😉
Celý trek nám trval 12 dní s batohem na zádech, ten můj měl 12 kg. Ušli jsme skoro 150 kilometrů, vystoupali do 5 tis. m n.m.. Viděli jsme nádherné výhledy, vysoké hory, mohutné řeky, hluboká údolí, nádherná ledovcová jezera. Šli jsme rododendronovým i bambusovým lesem, viděli jsme růst na záhonku melouny hned vedle zelí v 3 tis. m n.m. Jedli jsme yačí sýr, pili jogurtové lassie, jedli jsme nejedlou “tsampa porrige”, kdy i žravý Patrik, který snědl všechno a ve velkém množství prohlásil, že to se fakt nedá žrát. Ve cca 4 tis. metrech jsme měli výborné kafe a dortík, byla tam regulérní luxusní kavárna a pekárna. Jinak kafe bylo buď nedostupné nebo nedobré až hnusné. Šli jsme přes zasypanou vesnici, kdy ji sesuv půdy před pár lety během chvíle pohřbil pod neuvěřitelným množstvím kamení a sutí. V neděli v poledne vesnice byla a pár minut na to nebyla, všichni jsme cítili tu stísněnou energii, bylo to hodně zvláštní.
Viděli jsme jak to vypadá v reálu, když je kráva svatá a uctívaná, když si v hlavním městě lehne doprostřed křižovatky, tak tam leží a doprava stojí. Není kam spěchat, až si poleží, tak zase pojedeme 😉
To že všude byly turecké záchody, s tím jsem počítala, mimochodem překvapila mě jejich čistota, ale myslela jsem si, že sprcha je sprcha. Ale tolik variací sprchy co jsme zažili 😉 Klasická sprcha byla ve městě, pak už byly “gas shower”, karmy, které vypadaly různě nebezpečně a různě syčely, “solar shower” solární sprchy zase měly teplou vodu jen pro prvních pár šťastlivců, “bucket shower”, to byl kýbl teplé vody a někam si s tím zalez a umyj se, potřebuješ-li 😉 Tekoucí ledová voda byla všude, té je v horách spousta, většinou to byla hadice vedoucí do lavoru, kde se myly zuby, mylo nádobí, pily krávy a yaci, ráno byla kolikrát zamrzlá…
Po treku jsme se přesunuli na jih do Chitwanu. NP Chitwan byla taková pohodička, po pohorkách, mikinách, čepicích a bundách jen kraťasy, triko a sandály. Jeep safari bylo úspěšnější než jsme čekali, viděli jsme hodně zvířat, některé i více zblízka než nám bylo příjemné. Byli jsme v chovné stanici slonů, pluli ve vydlabané loďce na řece mezi krokodýly.
Nepál předčil všechna má očekávání, ta atmosféra, která panuje v horách se nedá popsat, je to něco co si nesu ve svém srdci a vím, že se tam ještě podívám.
Namaste
