Pár měsíců po návratu z Langtangu mi napsal Patrik, že plánuje na podzim trek okolo Annapuren, jestli se nepřidám. Jéjda, tak brzy jsem to neplánovala, vyskákaly všechny obavy, kde na to vezmu, jak zařídím hlídání dětí… Vzala jsem si čas na rozmyšlenou a před létem jsem potvrdila, že jedu. Už jsem věděla co čekat, měla jsem pocit, že mě nemůže nic překvapit.
Jak to tak bývá, překvapení mě čekalo tam, kde bych ho nečekala. Myslela jsem si, že vyjdu z každým, ale parta, která se sesbírala, mi ukázala, že to tak být nemusí a že do hor nejezdí lidé jen proto, že milují hory, ale také proto, aby si mohli udělat spoustu “selfíček”, které pak “postujou” během roku na “Instáči” či Facebooku. Že si potřebují něco v životě dokázat a že můžou chlastat před výstupem, po výstupu a celou dobu během výstupu skuhrat, že je jim blbě a že hora je moc vysoká, písek se moc sype, kameny moc kloužou, slunko buď moc pálí nebo zase málo svítí….
Parta se z pohledu ostatních povedla, rozuměli si a byli za jedno. Hlavně, že byly pivka a rumy, pochopitelně jich muselo být dost. My jsme s přítelem pili “masala tea”, povídali si s místníma a obdivovali hory. Chtě nechtě jsme s ostatními čas trávili a oproti předcházejícímu roku, to bylo míň radostné.
Co se týká vlastního treku, tak ten byl boží, nádherné výhledy, Annapurny byly “na dosah ruky”. Je to populární trasa, tak všude bylo více lidí, bylo to více komerční.
Místní průvodce Shishir a dva nosiči Kanca a Ramesh byli moc fajn. Vyšli s námi až na nejvyšší bod treku 5416m, který zvládli všichni, kromě Renči, ta se proletěla vrtulníkem do nemocnice. Výškovka ji neudělala dobře.
Hotely, jídlo, doprava, místní, to všechno okolo bylo fajn, to už jsme znali 😉
I když doprava… na cestu zpět z Pokhary do Kathmandú, jsme měli zaplacený soukromý minibus. Představovala bych si, že nás naloží, odveze a vyloží. Chyba lávky, naložil nás, za chvíli zastavil a vyložil pneumatiky, na další zastávce naložil paní s dítětem, o kus dál v obchodě koupil lano, poté zajel do autoservisu, kde si nechal zkontrolovat rezervu, která stále unikala i po hodinové péči automechanika. Následně zacouval na benzinku. Uplynula hodina a půl a stále jsme projížděli Pokharou. Na dálnici jsme zastavili na policejním “check pointu”, poté jsme zastavili na snídani, pak další policejní “check point”, čůrací pauza, svačinová pauza, obědová pauza a večer za tmy jsme dorazili do Kathmandú, po cca 200 km a 9h jízdy. Prostě Nepál 🙂
Kamarádi se často ptají, kam pojedeme teďka? Zatím nevím, o jarních prázdninách s dětmi do Vídně, podívat se na pandy a pak se uvidí 😉 Himaláje mě stále lákají, ale je mnoho dalších krásných míst, kde jsem ještě nebyla.
