Přichází nový průvodce pro následujících pět dní, jmenuje se Eliáš. Budeme spolu šplhat na kopec. První den to byla nenáročná procházka deštným pralesem, pouhých 10 km a méně než 1000 výškových metrů. Chvíli po obědě jsme došli k Mandara chatkám, kde jsme poprvé potkali dva Rony, Kanaďany. Po krátkém odpočinku jsme se šli projít k jednomu z mnoha kráterů a byly tam opičky s modrýma očima, černobílé opice a duha.

Další den ráno jsme vyrazili na pohodovou nedělní procházku k Horombo chatkám, 15 km a další tisíc výškových metrů. Pálilo sluníčko a foukal studený vítr. Na Horombo jsme dorazili opět chvíli po obědě a představa válení se nás nelákala, tak jsme se vydali s aktivnějším Ronem na procházku (pro změnu 🙂 ke skále, co vypadá z dálky jako zebra, proto se asi jmenuje Zebří skála.

Následující ráno jsme šplhali z Horombo ke Kibo chatě, 15 km a dalších 1000 výškových metrů. Tady už to začínalo jít ztuha, šlapali jsme z 3700 m.n.m. do 4700 m.n.m. Na Kibo jsme došli jak už bylo dobrým zvykem, těsně po obědě. Chata Kibo je studená kamenná budova, v okolí neroste nic, žádné dřevo a to znamená, žádné topení. Slunili jsme se venku a čekali až dojdou Kanaďani. Asi za hodinu byli pod kopcem, šla jsem je přivítat, což moc neocenili, byli snad unavení nebo co… Později jsme šli na procházku s vlasatým Ronem, druhému Ronovi bylo špatně, že by výšková nemoc?

V šest večer jsme už byli nakrmeni a posláni do postele. Byla hrozná zima, nemohla jsem usnout. Ostatní chrápali téměř okamžitě. V jedenáct večer byl budíček a o půlnoci jsme vyrazili, oblečení do všeho co jsme měli s sebou, v mém případě také Ronovy teplé spodky, on je nepotřeboval, cítil se mizerně a odmítl vylézt z postele. Druhý Ron už byl na cestě, dali jsme mu náskok, stejně jsme všichni věděli, že ho doženem. Čekalo nás šest kilometrů a převýšení 1200 m, takový malý žebřík.

První hodina byla příšerná, který normální člověk by o půlnoci v zimě lezl na kopec? Chtělo se mi spát, bylo mi zima… Přemlouvala jsem Eliáše, abychom to odložili na ráno. Eliáš mi vysvětlil, že poslední a nejtěžší úsek se „chodí“ v noci z mnoha důvodů.

  • Za prvé, kdybychom viděli co nás čeká, tak bychom si to okamžitě rozmysleli (je to veeeeelmi příkré)
  • Za druhé, východ slunce z nejvyššího bodu Afriky je nezapomenutelný zážitek (naprostá pravda)
  • Za třetí, brzy ráno není sluníčko ještě tak ostré a člověk se nespálí a navíc UV záření je méně agresivní (mně osobně nos omrzl a poté byl spálen sluncem a to vše během několika hodin)
  • Za další, brzo ráno je sníh na vrcholu zmrzlý a chůze po něm je bezpečnější. Není tam žádné zábradlí a lidi moc lítat neumí. Jakékoliv uklouznutí by mohl být nezdravý zážitek
  • Za poslední, sněžná slepota – ostré slunce a sníh můžou poškodit oči.

Úžasné, spíš neuvěřitelné bylo to, jak lidské tělo funguje, když nemá dostatek kyslíku. Když jsme vylezli nad 5000 m.n.m., tak člověk mohl v jednu chvíli dělat jen jednu věc. Člověk má možnost volby, jestli bude přemýšlet nebo šlapat, smrkat nebo šlapat, není možné dělat více věcí najednou. Porušení tohohle pravidla končí zastavením se a doplněním kyslíku do organismu.

Viděli jsme nádherný východ měsíce – nebe bylo tmavě oranžové, skoro červené, nikdy jsem neviděla něco podobného.

Čím výše jsme byli, tím hůře mi bylo. Točila se mi hlava, špatně se dýchalo. Při jedné zastávce se mě Eliáš asi po stoosmdesátépáté ptal, jestli jsem v pořádku, tak jsem mu odpověděla, že by se mi líp šlo, kdyby mi k tomu zpíval. Samozřejmě, že jsem to nemyslela vážně. Eliáš opravdu začal zpívat a vydrželo mu to přes půl hodiny, blázen, byli jsme skoro v pět a půl tisících metrech. Tím si mě naprosto získal (a má moc hezký hlas).

Poslední úsek, před dosažením okraje kráteru jsou obrovské balvany, přes které se musí přelézat. To byl nejhorší úsek, jeden krok = jeden výškový metr. O půl páte ráno jsme se doplazili na Gilman´s Point (již zmíněný okraj kráteru, Kilimanjáro je bývalá sopka). Otamtud je to na nejvyšší bod Afriky – Uhuru Peak – „pouhých“ 90 minut chůze a „pouhých“ 200 metrů výškových. V téhle nadmořské výšce člověk cítí každý centimetr.

V úterý 14. listopadu 2006 v 5.55 ráno jsme dosáhli vytouženého vrcholu. Byla hrozná kosa a foukal větřík (asi tak 100 m/s – to je můj skromný odhad, byla to taková malá vichřice). Viděli jsme nádherný východ slunce, udělali pár fotek a otočili to zpátky. Taky okolní teplota se pohybovala okolo mínus 20 stupňů. Nahoře je krajina jako z pohádky, ledovce, mraky a skály.

S každým krokem dolů se dýchalo lépe a lépe. Za dvě hodiny jsme byli zpátky na Kibo chatě, kde jsme si na pár hodin odpočinuli a poté se vydali dolů na Horombo. To bylo hoooodně dlouhých 15 kilometrů. Na Horombo jsme dostali horký čaj a večeři.

Ve středu ráno jsme slezli z Horombo na Mandaru, kde jsme měli oběd o půl jedenácté dopoledne (byli jsme moc rychlí) a pak dolů k bráně parku, 25 km směrem dolů nám uběhlo jako nic. U brány jsme dostali potvrzení, že jsme pokořili Kili a velkou gratulaci, úspěšnost trasy, kterou jsme šlapali je 25%. (Na Kili vede několik tras).

Kolem a kolem stálo to za to. Pravda když si vybavím výškovou nemoc, omrzlý a pak spálený nos, tak si nejsem jistá, jestli ještě někdy chci šplhat nad 5000 m.n.m. :-DDD

Leave a Reply